Hoj, ta lidská radost,ptáček neposeda:každou chvilku sobějinou haluz hledá.Což pak té haluzce,vzpomínka jí zbyla,o kterou ta radostjednou zavadila.—Hůře ale srdci,opuštěné sněti,kam po celý životradost nepřiletí.J. Pokorný-Pikulík.
Hoj, ta lidská radost,ptáček neposeda:každou chvilku sobějinou haluz hledá.Což pak té haluzce,vzpomínka jí zbyla,o kterou ta radostjednou zavadila.—Hůře ale srdci,opuštěné sněti,kam po celý životradost nepřiletí.J. Pokorný-Pikulík.
Hoj, ta lidská radost,ptáček neposeda:každou chvilku sobějinou haluz hledá.
Hoj, ta lidská radost,
ptáček neposeda:
každou chvilku sobě
jinou haluz hledá.
Což pak té haluzce,vzpomínka jí zbyla,o kterou ta radostjednou zavadila.—
Což pak té haluzce,
vzpomínka jí zbyla,
o kterou ta radost
jednou zavadila.—
Hůře ale srdci,opuštěné sněti,kam po celý životradost nepřiletí.
Hůře ale srdci,
opuštěné sněti,
kam po celý život
radost nepřiletí.
J. Pokorný-Pikulík.
A trumpeter marched into battle in thevanof the army and put courage into his comrades by hiswarlike tunes. Being captured by the enemy, he begged for his life, and said: “Don’t put me to death; I have killed no one; indeed I have no weapons but carry with me only my trumpet here”. But hiscaptorsreplied: “That is only the more reason why we should take your life; for, though you do not fight yourself, youstir up others to fight.”
A hungry fox saw some fine bunches of grapes hanging from a vine that was trained along a hightrellis, and did his best to reach them by jumping as high as he could into the air. But it was all in vain for they were just out of reach: sohe gave up jumping, and walked away with an air of dignity and unconcern, remarking: “I thought those grapes were ripe, but I see now they are quite sour.”
A hunter was searching in the forest for thetrackof a lion, andcatching sightpresently of a woodman engaged in felling a tree, he went up to him and asked him if he had noticed a lion’sfootprintsanywhere about, or if he knew where hisdenwas. The woodman answered: “If you will come with me, I will show you the lion himself.” The hunter turned pale with fear, and his teethchatteredas he replied: “Oh,I’m not looking for the lion, thanks, but only for his tracks.”
At Corinth, in Greece, there lived a very wise man whose name was Diogenes. Men came from all parts of the land to see him and hear him talk.
Butwiseas he was, he had some veryqueer ways. He did not believe that any man ought to have more things than he really needed; and he said that no man needed much. And so he did not live in a house, but slept in atuborbarrel, which he rolled about from place to place. He spent his days sitting in the sun, and saying wise things to those who were around him.
At noon one day, Diogenes was seen walking through the streets with lighted lantern, and looking all round as if in search of something.
“Why do you carry a lantern when the sun is shining?” some one said.
“I am looking for an honest man”, answered Diogenes.
WhenAlexander the Greatwent to Corinth, all the foremost men in the city came out to see him and to praise him. But Diogenes did not come; and he was the only man for whose opinions Alexander cared.
And so, since the wise man would not come to see the king, the king went to see the wise man. He found Diogenes, lying on the ground by his tub. He wasenjoying the heat and the light of the sun.
When he saw the king and a great many people coming, he sat up and looked at Alexander. Alexander greeted him and said: “Diogenes, I have heard a great deal about your wisdom. Is there anything that I can do for you?”
“Yes,” said Diogenes. “You can stand a little on one side, so as not to keep the sunshine from me.”
This answer was so different from what he expected, that the king was much surprised. But itdid not make him angry; it onlymade him admirethe strange man all the more. When he turned to ride back, he said to his officers:
“Say what you will; if I were not Alexander, I would like to be Diogenes.”
A crow was sitting on a branch of a tree with a piece of cheese in her beak when a fox observed her and set his wits to work todiscover some way of getting the cheese.
Coming and standing under the tree he looked up and said: “What a noble birdI see above me! Her beauty is withoutequal, thehue of her plumage exquisite. If only her voice is as sweet as her looks are fair, she ought without doubt to be queen of the birds.” The crow washugely flatteredby this, and just to show the fox that she could sing she gave a loud crow. Down came the cheese, of course, and the fox,snatching it up, said: “You have a voice, madam, I see:what you want is wits.”
A thirsty crow found a pitcher with some water in it, but so little was there that, try as she might, she could not reach it with herbeak, and it seemedas though she would die of thirstwithin sight of the remedy. At last shehit upon a clever plan. She began droppingpebblesinto the pitcher, and with each pebble the water rose a little higher until at lastitreached the brim, and the knowing bird was enabled toquench her thirst:
Necessity is the mother of invention.
Transcriber’s Note: the errata have been corrected as part of the process of producing this e-text (as has the spelling of the above heading, printed as “ERATA”).
Few minor errors in punctuation the kind reader will correct himself.
Bohatý kupec měl dva syny. Starší z nich byl otcovým miláčkem a otec hodlal mu odkázati všecko své jmění. Matka litovala mladšího syna a prosila muže, aby synům neříkal, dokud nebude nutno, jak je rozdělil, neboť doufala, že se jí podaří nějak je porovnati. Kupec jí poslechl a neprozradil svého pořízení.
Kdysi matka seděla u okna a plakala. Přišel k ní soused a tázal se, proč pláče. Ona odpověděla: “Jak nemám plakati? Oba synové jsou stejní, a otec chce jednomu odkázati všecko a druhému ničeho. Prosila jsem muže, aby neodhaloval synům svého rozhodnutí, dokud bych si nevymyslila, jak mladšímu pomoci. Ale vlastních peněz nemám, nevím tedy, jak bych se domohla pomoci.”
Soused odvětil: “Lehká je rada tvé starosti. Pojď, pověz synům, že starší dostane vše a mladší ničeho, a oni se porovnají.”
Mladší syn, jak uslyšel, že nebude míti žádného majetku, odešel do ciziny, pilně se tam učil a vzdělal se ve vědách i v řemeslech. Starší však zůstal doma, žil s otcem a neučil se ničemu, protože věděl, že bude bohat.
Když otec umřel, starší syn, ničeho neuměje, protrávil všecko jmění své, kdežto mladší, vyučiv se v cizině vydělávati, brzy zbohatl.
Z čítanky Lva N. Tolstého.
Za týden po Dušičkách, když babička děti budila, oznamovala jim, že přijel svatý Martin na bílém koni. Děti rychle vyskočily z postelí, běžely k oknu, a hle, všude bílo! Na stráni po zeleném listu ani památky, ani na vrbách u řeky, na olších u potoka. V lese zelenaly se toliko jedle a smrky, ale jejich větve ohýbaly se pod tíží sněhu. Na jeřábu, který stál blízko stavení a na němž visely vrcholíky zmrzlých plodů, seděla vrána, a drůbež na dvoře stála tiše a dívala se s podivením na tu novotu. Jenom vrabci skákali vesele po záspi sbírajíce, čeho jim tam slepice nechaly. Kočka, vracejíc se s lovu, oklepávala při každém kroku tlapy a rychle pospíchala na pícku. Ale psi, zarousaní po kolena, vesele se proháněli ve sněhu.
“Sníh, sníh, to je dobře, budeme jezditi na saních!” zavýskly si děti, vítajíce zimu, která jim přinášela nové radosti. Svatý Martin jim přinesl dobré rohlíky, a po svatém Martině nastaly dračky. Děti měly ovšem přástvy radši, mělyť při nich více svobody. Když zasedly dračky v kuchyni okolo dlouhého stolu, a na stole se octla vysoká hromada peří, jako závěj sněhu, odháněla babička Adélku a chlapce ustavičně od stolu. Přihodilo se totiž jednou, že Jan, jsa puštěn mezi dračky, upadl do té hromady. Jaký to byl poprask, snadno si můžeme pomysliti.
Božena Němcová.
Byla tichá noc. Měsíček svítil jako rybí oko. Od lesa k farmě přicházel trpaslík. Měl dlouhé vousy a červenou čepici. Přišel až na farmu. Všichni tvrdě spali. Trpaslík všechno prohledával.
Co tak chodil, uviděl ve hnízdě vejce. Myslil si asi, že je to soudek vína. S radostí utíkal k lesu. Pověděl to svým kamarádům.Hned se trpaslíci vydali na farmu. Našli si to vajíčko na hnízdě. Naložili si je na vozík a tlačili jej k lesu. Tam měli nádherný palác. Ale nemohli vozík s vajíčkem utlačit.
Co dělat? Radili se. Potom se uradili, že soudek rozbijí a víno vypijí. Hned si přinesli svá kladiva a tloukli do soudku. To bylo nějakých ran. Celí se zapotili. Ale soudeček nepovolil. Tak se uradili, že shodí soudek na zem a pojedou domů. Kdo ví, co to vlastně je! Aby se jim ještě zle nevedlo.
Vyskočili na vůz, strčili do soudečku. Vajíčko spadlo s vozu, skořápka bílá praskla. Z vajíčka vyskočilo kuřátko a volalo “pipipi.”
Trpaslíci se ulekli a rozběhli se na všechny strany. Ale kuřátko rovnou zpět na farmu.
Víš, co je sníh?Tam na nebeském luhuse pampelišky v zdobnou pojí stuhu.Když odkvetou, tu v jejich hebké pýřípro radost fouká andělíčků sbor,a juž to vzduchem vířía halí pláně, pole, srázy hor—a sedí na římsách i na větvíchsníhJar. Vrchlický.
Víš, co je sníh?Tam na nebeském luhuse pampelišky v zdobnou pojí stuhu.Když odkvetou, tu v jejich hebké pýřípro radost fouká andělíčků sbor,a juž to vzduchem vířía halí pláně, pole, srázy hor—a sedí na římsách i na větvíchsníhJar. Vrchlický.
Víš, co je sníh?
Tam na nebeském luhu
se pampelišky v zdobnou pojí stuhu.
Když odkvetou, tu v jejich hebké pýří
pro radost fouká andělíčků sbor,
a juž to vzduchem víří
a halí pláně, pole, srázy hor—
a sedí na římsách i na větvích
sníh
Jar. Vrchlický.
Radúz, královský princ slovenské země pod Tatrami, vyjel si se starým sluhou Radovidem na lov. Zabrali se do hlubokéhohvozdu, a panic, žena se za krásným jelenem, odtrhl se od svého průvodčího a zabloudil v lese. Darmo volal, darmo troubil na lesní roh, nikdo se mu neozýval. Šel tedy na zdařbůh, kam ho oči vedly a nohy nesly.
Pojednou octl se na jakési stezce a spatřil proti sobě kráčeti muže chudobně oděného, nesoucího v ruce pádnou sekyru a na rameni otep dříví. Požádal ho, aby mu ukázal cestu z lesa, a neznámý ochotně se mu nabídl, že jej vyvede až na mýtinu, od které již bude moci sám jíti.
Šli, a Radúz se otázal svého průvodčího, jak se jmenuje.
“Vratko mi říkají”, odvětil tázaný.
“A čím se živíš?” zeptal se dále princ.
“Nu, rubám dřeva v lese a mám také políčko, které mne pomáhá živiti.”
“A kolik asi denně vyděláš?”
“To, pane, dost,” dí Vratko. “Tři plné groše.”
“A to ti stačí, abys se uživil?”
“Tři groše denně utráceti?” podivil se Vratko. “Kam bych se poděl! Nikoli, jeden živí mne, druhý půjčuji na úrok a třetí vracím.”
“Jak to myslíš?” otázal se Radúz. “Nerozumím dobře.”
“Pane”, pravil Vratko, “to je tak: mám doma starého otce, ten mne vychoval, jemu tedy nyní vracím. Pak je tu synek můj, má radost! Nuž, tomu půjčuji. Až budu stár a sláb, pak bude vraceti mi on, jak nyní otci já. Zbývá tedy třetí groš—nu, z toho žijeme.”
Líbila se panici řeč poctivého dřevorubce. Vyňal tři zlaté peníze a podávaje je Vratkovi pravil: “Ten vezmi pro otce, ten pro sebe a tento pro syna!”
Dle Julia Zeyera.
Mlha padá, bude krásný den!Zlatý září v zralých hroznů krásepavučinami, hle usmívá sejako mudřec v sny své zapředen.Slední zbytky květů luk a nivplny perel patří v azur čistý,les je žíhán, různým ohněm hoří,kaštan mědí, dříny amethisty.Zdá se, všecko že jest jako dřív,řeka v mlze zátoka jak v moři,kostelík jak maják na předhořísvítí v dálku, vše plá v barev strži,a přec vše již zima v spárech drží.Mlha padá, bude krásný den!Jaroslav Vrchlický.
Mlha padá, bude krásný den!Zlatý září v zralých hroznů krásepavučinami, hle usmívá sejako mudřec v sny své zapředen.Slední zbytky květů luk a nivplny perel patří v azur čistý,les je žíhán, různým ohněm hoří,kaštan mědí, dříny amethisty.Zdá se, všecko že jest jako dřív,řeka v mlze zátoka jak v moři,kostelík jak maják na předhořísvítí v dálku, vše plá v barev strži,a přec vše již zima v spárech drží.Mlha padá, bude krásný den!Jaroslav Vrchlický.
Mlha padá, bude krásný den!
Zlatý září v zralých hroznů kráse
pavučinami, hle usmívá se
jako mudřec v sny své zapředen.
Slední zbytky květů luk a niv
plny perel patří v azur čistý,
les je žíhán, různým ohněm hoří,
kaštan mědí, dříny amethisty.
Zdá se, všecko že jest jako dřív,
řeka v mlze zátoka jak v moři,
kostelík jak maják na předhoří
svítí v dálku, vše plá v barev strži,
a přec vše již zima v spárech drží.
Mlha padá, bude krásný den!
Jaroslav Vrchlický.
Jednou z jara oral farmář u lesa. Najednou přiběhne z lesa medvěd. Bručí, zuby cení, povídá: “Farmáři, rozluč se se světem. Sním tě a tvého koně taky.”
“Slituj se, medvěde”, prosil farmář. “Mám ženu a malé děti. Když jim pole nezorám, budou bez chleba.”
Medvěd svolil: “Dobrá, doorej, já počkám.”
Odešel medvěd stranou a lehl si pod vůz u cesty. Farmář oral, neoral a díval se po medvědovi. Slzy mu tekly, bál se smrti.
Běžela kolem liška. Ptala se: “Proč pláčeš, farmáři?”
Farmář povídá: “Jak nemám plakati? Tam pod vozem medvěd na mne čeká.” Liška hodila chlupatým ocasem a šeptala mu: “Co mi dáš? Já tě od medvěda vysvobodím.”
“Ach liško, lištičko! Dva páry kuřat ti dám, když to provedeš.”
Liška odběhla a začala v lese hvízdati. Potom štěkala jako psi. Medvěd se ulekl a povídá: “Farmáři, co to tam v lese hvízdá?”
Ale liška přiběhla zpátky a šeptala farmářovi: “Řekni, že jsou to lovci. V lese zvěř loví.”
Jak uslyšel medvěd o lovcích, lekl se ještě více. Prosil farmáře: “Polož mne rychle na vůz. Až se lovci zeptají, co na voze leží, řekni: pařez.” Farmář to udělal.
Liška přišla k vozu. Ptala se silným hlasem: “Farmáři, co máš na voze?”
“Pařez, milý lovče.”
“Když je to pařez, tak si jej přivaž.”
Medvěd strachem zavřel oči. Zašeptal: “Rychle mne přivaž.” Farmář přivázal medvěda provazem.
A liška zase povídá: “Co máš, farmáři, na voze?”
“Pařez, milý lovče, pařez. Vidíš, že je uvázaný”, povídal farmář. Smál se.
“Když je to pařez, proč do něj není sekyra zaseknuta? Co je to za pařez bez sekyry?”
Medvěd zase zašeptal: “Zasekni do mne sekyru. Ale maloučko!”
Tu farmář popadl sekyru. Rozpřáhl se a vší silou bác! Medvěda zabil.
A lišce dal potom tři páry kuřat za to, že mu od medvěda pomohla.
Za starých časů bývalo posvícení v Praze slaveno vždy o sv. Martině a nikoli o sv. Václavě, jak se koná již od časů husitských. Proč kdysi bylo zavedeno posvícení Martinské, o tom vypravuje se tato pověst.
Kdysi vyjel si český kníže Oldřich loviti do lesů křivoklátských, kdež však se odloučil od své družiny a zmátl si cestu v hustém lese. Troubení jeho přivolalo uhlíře z nedaleké osady, kde právě slavili posvícení. Uhlíř vyvedl knížete, jehož neznal, z lesa a pozval ho do své chatrče na husu. Kníže, jenž se vydával za knížecího komorníka Janka, přijal pozvání uhlířovo a poživ husy posvícenské a pobaviv se v chatrči jeho, pozval ho, aby ho v Praze na hradě navštívil. Uhlíř to slíbil za tou výminkou, že mu tam pan Janek dá též upéci husu. Potom vyvedl knížete z lesů. Kníže sešel se svou družinou a vesele jí vyprávěl, co se mu přihodilo.
V den sv. Martina dostavil se uhlíř skutečně na hrad Pražský a poptával se po panu Jankovi. Dvořané, jsouce již na příchod jeho připraveni, uvedli jej ke knížeti, s nímž užaslý uhlíř potom stoloval a na huse si pochutnal. Na památku tohoto vysvobození svého z lesa a srdečné pohostinnosti českých uhlířů ustanovil kníže Oldřich, aby Pražané každého roku slavili den sv. Martina pečenou husou, a z toho ustanovení mělo počátek posvícení Martinské.
Josef Svátek.
Skřivánek vylít’ do mraku a jásá,a s lemu šedých oblakůna svět, jenž plný zázraků,déšť zpěvných perel střásá.A každý tón jak ze zlata jen zvoní,a zem’ poslouchá dojataa tuší v ňadrech poupata,a čerstvou should be hlínou voní.Jar. Vrchlický.
Skřivánek vylít’ do mraku a jásá,a s lemu šedých oblakůna svět, jenž plný zázraků,déšť zpěvných perel střásá.A každý tón jak ze zlata jen zvoní,a zem’ poslouchá dojataa tuší v ňadrech poupata,a čerstvou should be hlínou voní.Jar. Vrchlický.
Skřivánek vylít’ do mraku a jásá,a s lemu šedých oblakůna svět, jenž plný zázraků,déšť zpěvných perel střásá.
Skřivánek vylít’ do mraku a jásá,
a s lemu šedých oblaků
na svět, jenž plný zázraků,
déšť zpěvných perel střásá.
A každý tón jak ze zlata jen zvoní,a zem’ poslouchá dojataa tuší v ňadrech poupata,a čerstvou should be hlínou voní.
A každý tón jak ze zlata jen zvoní,
a zem’ poslouchá dojata
a tuší v ňadrech poupata,
a čerstvou should be hlínou voní.
Jar. Vrchlický.
Žaponec vyniká neobyčejnou láskou ke květinám a stromům. Má však jiný vkus než my; miluje stromečky zakrslé, uměle znetvořené, na příklad borovičky, jejichž větve skoro by mohly býti těžítky na psaní. Pro pestré záhony našeho kvítí nemá smyslu; toliko kopretiny a kosatce, těšící se zvláštní zálibě jeho, jsou vítány v jeho zahrádkách. Podobně neváže si květin ve veliké kytice jako my; tři—čtyři květy kopretinové nebo větévka třešňová v malé váze jsou jeho světnici dostatečnou ozdobou. Růží v zahradách žaponských skoro ani neuvidíme, ale za to různé stromy, pěstované ovšem ne pro ovoce, nýbrž pro květ.
Mezi stromy pak pravým miláčkem žaponského lidu jest “sákura”, divoká třešeň. Básníci ji opěvují, z každého obrazu, z každého díla uměleckého usmívá se na nás, všecky jiné stromy, jež časné jaro probudilo k životu, ustupují před ní.
Slunce ukazuje svoji nejusměvavější tvář, sákura rozkvétá. Rozpuklá její poupata dotýkají se Tokia jako proutek čarodějův; odevšad zaléhá radostný smích, tepna velkoměstkého života bije prudce i rychle, zábava millionů vlní se vzduchem a čtyřnásobný klepot špalíčků i dřeváků—pokud a kde ulice jsou dlážděny—připomíná hukot jarní, sněhem rozvodněnébystřiny skalní. Nepřehledné, nekonečné davy lidu, na tisíce malých vozíčků, dvoukolek, tažených obratnými běhouny lidskými, vše dnes v několika proudech valí se hlavními ulicemi k výletním místům—dívati se na květy.
Časopisy přinášejí obšírné zprávy o stavu květů v té neb oné končině, jako jinde ohlašují se důležité zvěsti s bojiště. Dnes, že již odkvétá v Uyeno, zítra, že asi právě z rána rozvije se na březích Sumidy. A lid od nejchudšího k nejbohatšímu spěchá s místa na místo, po léta a vždy v stejném nadšení obdivuje se svým mazlíčkům třešňovým, veselí se pod jejich korunami, přirovnává květné bohatství posledních let a odnáší si koupené větévky domů. Nejchudší opatří si alespoň malou haluzku za dva, tři haléře—snad pro starou matku nebo chorého otce.
Za svého pobytu v Tokiu dal jsem se o slavnosti sákury zachvátiti všeobecným nadšením a ujížděl jsem na dvoukolce do Uyenského parku. Tu zahlédl jsem ve víru lidstva, valícího se stejným směrem se mnou, zuboženou postavu slepce, jenž píšťalkou dovolával se soucitu davů mimo proudících. Bezděky věnoval jsem mu pozornost, bylať to jediná smutná tvář v nesčetných zástupech radujícího se lidu. Tu hnala se kolem tlupa mladíků šaškovitě maskovaných a jeden z nich v nevázané rozpustilosti vtiskl za smíchu soudruhů rozkvetlou, větvičku třešňovou v ruku slepcovu. Stařec se ulekl, ale chytl pevně a ohmatával ji ve zjevné nedůvěře po listech i květech—a pojednou rozlila se jeho tupou, zuboženou lící záře, úsměv krátkého štěstí, způsobený odleskem květu! Taková tedy jest tvá moc, čarodějná sákuro!
Vozík můj uháněl dále, a mně bezděky připadla myšlenka: Jak šťasten jest národ květům se kořící a jak šťastny jsou květy, jež působí lidem tolik blaženosti!
E. St. Vráz.
Stará myš povídala: “Svolejme schůzi. Poraďme se, co dělat. Musíme se přece bránit. Nebo nás kočky všecky zabijou.”
Stalo se. Schůze byla v noci v komoře. Přišlo na ni asi patnáct šedých myšek. Zasedly ke stolu. Starý myšák byl předsedou. Byl to moudrý myšák. Nikdy ho kočky nechytily. Uměl utíkat.
Mladá myška zapisovala.
“Ctěný předsedo,” hlásila se jedna myška o slovo. Dostala je.
“Ctěné sestry a bratři! Tak nemůžeme dále žít,” začala myška.
“Pravda! Pravda!” volali všichni.
“Musíme se bránit před zlým kocourem!”
“Svatá pravda!”
“Ale jak se bránit? Kocour je silný, my slabé. Utéci? Jeden kocourův skok jako deset našich. A potom: kočky jsou falešné. Ani nevíme, už nás drží. Umějí číhat. Jak se máme bránit?”
Nikdo nevěděl, jak se bránit.
Tu starý myšák otevřel knihu. Podíval se do ní. Hledal moudrou radu. Potom řekl:
“Ctěné sestry a bratři. Moje rada se vám bude líbit.”
“Poslechněte předsedu. Ví moudrou radu!” volaly myši.
Starý myšák nakroutil si vousy. A začal:
“Co uděláme? Uvážeme kocourovi zvoneček na krk. Zvoneček bude zvonit. A my poznáme, že kocour jde. Lehko pak utečeme. To je moje rada!”
“Dobře! Výborně!” volaly myšky.
“Náš předseda je moudrý pán. To je to: umí v knihách čísti.”
Potom návrh odhlasovaly. A přijaly.
“Nyní musíme jednoho zvolit—řekl starý myšák—kdo zavěsí zvoneček kocourovi na krk.”
“Tak, tak, to musíme,” kývaly všechny myšky.
“Sestry, mne nevolte. Mám slabý zrak,” povídala stará myška—babička.
“Ani mne nevolte. Zlomila jsem si nedávno zub na kosti. Nemohu se bránit,” řekla jiná.
“Mně otekla ústa. Nevolte mne.” Tak se vymlouvala třetí.
Čtvrtá povídala: “Mám slabé srdce.”
Pátá myška si odřela koleno. Nemůže prý ani chodit. Šestá a sedmá se krčily pod stůl. Aby je vidět nebylo. Osmá, že taky nemůže. Ani nedořekla, proč.
Kde se vzal, tu se vzal, byl tady Hájkův černý macek. Běhal po střeše. Potom se šel podívat do komory. Velikým skokem padl mezi myšky. Zapištěly strachy. Hned byly v děrách. Štěstí jim přálo. Ani jedinou macek nechytil.
Ale schůze byla zkažena. Nemohly se poradit. A tak také nemohly mackovi zvonek na krk zavěsit.
Komár přilétl ke lvu a pravil: “Myslíš, že jsi silnější než já? Jak pak by ne? Jakou pak ty máš sílu? Drápeš svými drápy, koušeš svými zuby, to dovedou ženy s mužíky také. Jsem tebe silnější; chceš-li, dej se v zápas se mnou!” Komár zatroubil k boji a začal lva štípati do holých tváří a nozder. Lev se bil tlapami do tváří, a drápy se škrábal; rozedral si do krve celou tvář a klesl únavou. Komár zabručel radostně a ulétl. Na to se zamotal do pavučiny a pavouk mu začal krev ssáti. I pravil komár: “Silné zvíře jsem přemohl a hle! teď mne bídný pavouk zabíjí.”
L. N. Tolstoj.
Byl jeden kovář. “Hm”, povídá, “já jsem nikdy žádné Bídy neviděl. Říkají: je Bída na světě; půjdu a Bídy si vyhledám.” Sebral se a šel—hledat Bídy.
Potkal krejčího. “Pozdrav Pán Bůh!”—“Dejž to Pán Bůh!”—“Kam jdeš?”—“Hleď, bratře! pořád říkají, že je na světě Bída, a já jsem nikdy žádné Bídy neviděl; jdu ji tedy hledat.”—“Dobře, půjdeme spolu. Mně se taky dobře vede a neznám Bídy, půjdeme a vyhledáme ji.”
Tedy šli a přišli do lesa, do hustého tmavého lesa, a našli malou pěšinku. Šli pořád po té uzounké pěšince, až přišli k nějakému velikému stavení. Byla noc a neměli se kde ukrýti. “Půjdeme tuhle do toho stavení.” Vešli tam; nenašli v něm nikoho, bylo tam pusto a děsno. Sedli si a čekali. Hle, tu přichází vysoká osoba ženská, hubená, křivá, jednooká. “Aha!” povídá, “mám tu hosti. Pěkně vítám!”—“Děkujeme pěkně, babičko, přišli jsme k tobě sem na nocleh.”—“Nu dobře; budu míti co večeřeti!” Ti dva se ulekli.
Tedy baba šla, přinesla velikou náruč dříví, narovnala do peci a zatopila. Potom přišla k nim, vzala jednoho, toho krejčího, a zařízla ho, vsadila do peci a pekla. Kovář seděl a myslil si: Co dělat? Jak se mi povede?—Ona pak vytáhla pečeni a večeřela. Kovář hledí do peci a povídá: “Babičko, já jsem kovář”.—“Co umíš dělat?—kovat?”—“Ano, já všecko umím”.—“Tedy mi ukovej oko”.—“Dobře,” povídá kovář; “máš-li tu nějaký provaz? Bude potřeba tebe svázat, nebo ty se nedáš, abych ti oko ukoval.”
Babice šla a přinesla dva provazy, jeden tenký, druhý tlustý. Tedy on ji svázal tím tenčím provazem. “Nuže, babičko, převal se na zemi!” Ona se převalila a provaz přetrhla.—“Tak nic není, babičko!” povídá; “ten provaz se nehodí.” Potom vzal ten tlustý provaz a dobře ji svázal. “Teď se, babičko, převal!” Tedy ona se převalila a nepřetrhla provazu. On potom vzal šídlo, rozpálil je, nasadil jí je na oko, na to zdravé, vzal sekyru a obuchem uhodil na šídlo. Tu ona, jak se převalila, přetrhla provaz a posadila se na prahu. “Ha, padouchu! nyní mi neujdeš!” On viděl, že opět není dobře; i usedl a přemýšlel, co dělat. Potom přišly s pastvy ovce; ona je vehnala do svého stavení na noc. Také kovář tam zůstal přes noc.
Ráno stařena vypouštěla ovce na pastvu. Kovář vzal kožich a obrátil jej na ruby, potom jej tak oblekl a přilezl k ní po čtyřech jako ovce. Ona pouštěla pořád po jedné; chytla každou za záda a vyhodila ji ven. V tom on také přilezl, a ona ho také popadla za záda a vyhodila. Jakmile byl venku, vstal a povídá: “S Pánem Bohem, Bído! Zakusil jsem od tebe zlého dosti; teď už mi ničeho neuděláš!” A ona řekla: “Počkej, však ještě zkusíš, ještě’s mi neušel!”
Kovář šel opět do lesa tou úzkou pěšinkou. Tu spatřil ve stromě sekyrku se zlatou rukovětí i chtěl si ji vzíti. Ale jakmile se jí chopil, ruka mu na ní uvázla, a nikterak se nemohl odtrhnouti. Co dělat? V tom se ohlédl za sebe a vidí, kterak Bída se žene k němu i volá: “Hleď, padouchu, neušel jsi mi!” Kovář vytáhl nůž, který měl v kapse, uřezal si ruku a ušel.
Přišel do své vesnice, ukazoval ruku a říkal, že nyní už viděl Bídu. “Hle,” povídá, “podívejte se, jak vypadá: já jsem pozbyl ruky, a mého soudruha dokonce snědla.”
K. J. Erben.
Že se děje dnes jízda po železnici mezi Prahou a Vídní, čtenář ví. Že se ta jízda někdy započala, čtenář alespoň tuší. Nu, já jsem toho pamětníkem: započala se, zcela jistě započala! A to na podzim roku 1845, což však jest už věc vedlejší.
Pamatuji se na to jako dnes, totiž ne na první jízdu, ale na rozprávku o ní. Sešli se k nám na táčky denní, milí navštěvovatelé naši: předně pan Hartmann, bývalý úředník vrchnostenský, potom písař u pražského místodržitelství. To byl ten, který nosil Rubšova ‘Palečka’ k nám a vzal mě kdysi v neděli po prvé s sebou do českého divadla. Pán Bůh račiž muži tomu, jinak dobráku, milostivě odpustiti, že zasil do mé duše to českésímě! Dále pan Fiškandl, rovněž dřívější “pan Franc” a potom písař denní, pokládaný za výtečného krasopisce. Miloval jsem ho, mívalť výtečný muž často pro mne nějaký grošák v kapse. Naučil mě tím mlsati—zaplať mu to Pán Bůh!
A když viděl vejíti oba pány, také pan Šercl, soused náš z téhož domu “u dvou slunců”, vstoupil k nám a s ním přišla též jeho choť, oba v pěkných zástěrách bílých. Bylť pan Šercl hospodský, vedle toho pak i měšťan a ostrostřelec.
Pan Hartmann vypravoval—dle doslechu—o včerejší první jízdě z Vídně do Prahy. Jak prý bylo všude kolem nádraží lidstva “ač černo; k umačkání, k umačkání!” Jak přihlučel vlak s dvěma mašinami napřed a shromáždění křičeli: “Hoch! Vivat!” Jak pak zase kdosi vstoupil na mašinu, zatočil kloboukem a zvolal: “Za deset hodin uvidím zase Vídeň!” A parostroj si hvízdl a už letěl, aby dal ve Vídni zprávu, že první vlak šťastně sem dojel. Telegrafu totiž tenkrát ještě nebylo.
Chvilku bylo ticho. “A jak pak to jde? Kdo to táhne nebo tlačí?” ptal se konečně můj otec.
“Nikdo. To táhne pára!”
“Pára.…” Hluboké ticho. Přemýšlení o té páře. Vrtění hlavou.
Paní Šerclová si vzdychla. “I vždyť on nás Pán Bůh nějak ztrestá!”
“I však ono je v tom přece jenom něco.…” zase můj otec. “Za deset hodin … vždyť by to žádná voj nebo náprava nebo kolo ani nevydrželo!”
“Všechno je ze železa!” na to pan Hartmann. “To asi je peněz, to je peněz!” bědoval pan Šercl. “Kdyby to dali raději chudým!”
“A co se zkazí polí!—U Pardubic je samé dobré pole!” dodal Fiškandl.
“Jaktěživ mne k tomu nikdo nedostane, abych si tam sedla!” zaříkala se moje maminka.
A chudinka dostála slovu. Ale mne nejvíce zajímal ten člověk, který stojí na stroji, točí kloboukem a volá: “Za deset hodin.…” Od té doby jsem měl utkvělou představu, že každý řidič lokomotivy točí kloboukem. A podnes, kdykoli spatřím vlak, dívám se hned na lokomotivu a jejího vůdce. Ale klobouk tam nezatočil ještě žádný.
Jan Neruda.
Pohádka ze západní Rusi.
Byl jeden chudý člověk, neměl ani žádného nářadí hospodářského ani dobytka, ale dětí měl hromadu. Přišlo jaro, a on neměl čím orati. Lidé jeli s pluhem a s dobytkem, a on jde s motykou. Potkal dvě panny, a ty panny byly jedna Štěstí a druhá Neštěstí. Tázaly se ho: “Kam, člověče, jdeš?” A on odpověděl: “Mé zlaté panenky, mám takové neštěstí: lidé jedou s dobytkem, a já jdu s motykou; nemám, čím děti vyživiti.”—Tedy ty dvě panny spolu promluvily a řekly: “Darujme mu něco.” A Štěstí řeklo: “Když je tvůj, tedy mu něco daruj.” Neštěstí mu darovalo deset rublů a řeklo: “Jdi domů a kup sobě vola.”
On tedy přišel domů a schoval ty peníze do hrnce, v kterém byl popel. Druhého dne přišla tam sousedka, kmotra bohatá, a řekla: “Nemáte trochu popelu? Mám prádlo velmi špinavé.” “Stojí tamhle v hrnci, vezmi si,” řekla žena toho chudého člověka.—Když sedlák přišel domů, ohlížel se po hrnci s penězi a nevida ho, dal se do ženy, kam dala peníze s hrncem. Žena se zaříkala, že o penězích nevěděla, a řekla, že ten hrnek vzala kmotra sousedka. Sedlák hned běžel k sousedce a prosil, aby mu vrátila peníze, ale nadarmo. A když si stěžoval u pána, dostal za odpověď: “Žádných peněz jsi neměl, ale chceš jich neprávě na ní dobýti.” Tak přišel sedlák o peníze.
Plakal ubožák, vzal motyku a šel znova, a tu potká opět ty dvě panny. Nepoznal jich, ale ony ho poznaly a tázaly se ho jako prve, a on jim také tak odpověděl, jako dříve. Neštěstí mu darovalo dvacet rublů. Sedlák přišel domů a peníze schoval na humně v plevách. Druhého dne přišla táž sousedka vypůjčit si plev telatům, a žena toho chuďasa dala jí plevy nevědouc, že jsou v nich peníze. Potom přišel sedlák domů a sháněl se po plevách. Žena mu pověděla, že si je odnesla sousedka. Šel tedy k ní a prosil, šel k pánovi a žaloval, ale všude ho odbyli.
Co měl dělat? Ponaříkal si a šel zas kopat. Na cestě potkal zas ty dvě panny a všecko jim pověděl, co a jak bylo. “Vidíš,” řeklo Neštěstí své sestře, “mé dary mu neprospívají; vezmi si ty jej a daruj mu něco.” Štěstí mu darovalo dva groše a řeklo: “Jdi k řece Němnu, budou tam loviti ryby, a ničeho nebudou moci uloviti. Popros jich, aby na tvé štěstí zatáhli sítě.” Sedlák tak učinil, šel k Němnu a poprosil rybářův, aby zatáhli na jeho štěstí. Rybáři poslechli a vylovili tolik ryb, že ani nevěděli, kam s nimi. Divili se tomu a tázali se sedláka: “Co ti za to dáme?” On odpověděl: “Prodejte mi jich za dva groše.” Prodali mu za dva groše jednu rybičku a druhou mu přidali darem. On je vzal, donesl je domů a dal ženě, aby je uvařila. Žena i děti měly z rybiček velikou radost, neuvařily jich tedy, nýbrž nechaly tak.
V tom jel tou vesnicí nějaký smutný pán. Sedlák byl právě před vraty a z ničehož nic dal se do smíchu. Pán se ho otázal: “Proč se směješ?” “Inu, mám doma takovou rybičku, kdo se na ni podívá, každý se směje.” Tomu smutnému pánovi velmi se zachtělo té rybičky, i dal za ni tomu sedlákovi koně, voly a tolik obilí, co ho sedlák jen chtěl. A tak nalezl sedlák štěstí své dvěma groši.
Karel Jaromír Erben.
Jednoho dne vrazil Jan Proškův na Starém Bělidle do světnice s křikem: “Děti, děti, pojďte se podívat, babička snesla s půdy kolovrat!”—“Je to jaký div?” kárala matka děti, vidouc, že se všecky ženou ze dveří. Ovšem, div to nebyl žádný, ale matka nepomněla, jaké radosti přistěhovaly se s babiččiným kolovrátkem do sednice. S kolovrátkem přišly přástevnice, a s nimi krásné pohádky a veselé písně. Děti poslouchaly ovšem také rády, když matka jala se líčiti život ve Vídni, a leckterá přástevnice si povzdychla: “Je to asi krása v takovém městě!” Ale nade všechno jim všem bylo milé, když babička začala povídati pohádky o princeznách se zlatými hvězdami na čele, o rytířích a princích, zakletých ve lvy a psy, nebo docela v kameny, o oříškách, v nichž byly složeny celé drahé obleky, o zlatých zámcích a mořích, na jichž dnu přebývají vodní panny.
Matka netušila, když se Barunka někdy při pletení zamyslila a oknem ven dívala na holé stráně a zasněžené údolíčko, že tam vidí rajskou zahradu, palác z drahého kamení, ptactvo ohnivých barev, paní, jimž zlaté vlasy s hlavy splývají, a zamrzlá řeka že se jí proměnila v modravé, vlnící se moře, na jehož vlnách houpaly se krásné víly v perlových lasturách. Sultanovi, který chrápal, natažen jsa na podlaze, nesnilo se o cti, kterou mu chlapci časem prokazovali, majíce ho v zamyšlení za nějakého zakletého prince.
A jak milo bylo v sednici, když se setmělo! Vorša zavřela okenice, v kamnech praskaly smolné otýpky, doprostřed sednice postavil se vysoký, dřevěný svícen, do železných ramen jeho zastrčily se plápolající louče, a kolem dokola rozestavily se lavice a stoličky přástevnicím, pro něž mimo to babička uchystala ošatku křížal a švestek—na poslinku. S jakou dychtivostí čekaly děti, brzy-li klapnou dvéře u síně a přástevnice se ukáží! Neboť o přástkách babička nezačala dříve povídati, až se přadleny sešly.
Božena Němcová.
“— — tedy: to, o čem se ve větě mluví, jmenuje se podmět; a to, co se předmětu přisuzuje, co se o podmětu ve větě vykládá, povídá, jmenuje se přísudek, čili, jak se dříve říkávalo, výrok. Aby věta byla větou, čili slovy vyjádřenou myšlenkou, musí míti podmět i výrok.”
“Na příklad: Venku prší!”, přerušila tátu-učitele desítiletá Sylva, “podmět je zde ‘venku’ a přísudek ‘prší’.”
“Počkej, počkej, dítě. Příklad je špatně volen. Uslyšíte později o větách, v nichž na první pohled se zdá, že podmětu není, rozeberete-li je však pozorně, poznáte, že podmět je skryt v přísudku, je zamlčen, a takovou větou je ‘venku prší.’ Ptáte-li se po podmětu, Jiřinko, zeptej se.”
Jiřina, osmiletá bělounká a plavovlasá, protrhla se z nějakého snění, vyvalila trochu své chrpové oči a otvírajíc ústa polykala vzduch jako ryba, když se octne na vzduchu.
“Jiřina lapá andělíčky, táto”, poznamenala Sylva.
“Ale Muflíčku”, zahrozil Jiřině táta, “jak může vůbec někdo být živ na světě, kdo se neumí zeptat po podmětu! To se mi ještě nestalo! Což pak jsi všecko zapomněla?”
Muflíček přestal lapat andělíčky, zachytil pravou ručkou pramének vlasů a popotahoval je se zuřivou vážností.
“Aziku”, obrátil se učitel k Sylvě, “zeptej se ty.”
“Po předmětu se ptáme slovem: kdo,” rozhodla vážně Aza, “tedy: kdo prší?”
Jiřina vyprskla smíchem.
“Kdo prší?” opětovala trochu nerozhodně Sylva.
“Co prší?” vytrumfla Jiřina.
“Nu, ‘kdo’ nebo ‘co’—” bránila se Sylva.
“Co—co”, dorážela Jiřina.
“A proč tedy ‘co’, Muflíčku?”
“Protože se nemluví tady o žádné osobě a protože by to nemělo smyslu”, podporovala Jiřina své mínění vítězně.
“Nu, dobře, ale dovedeš-li také otázku zodpověděti, Jiřinko?”
“Déšť prší.”
“Ale také liják”, sebrala se nyní zase Sylva k útoku.
“Dobře, Aziku, velmi dobře”, posilnil ji táta.
“A také listí prší”, pokračovala Sylva.
“Vidíš tedy, co vše může být tady podmětem podle tvého odpovídání, Jiřinko. A to je nesprávné. Odpovíš-li patřičně, musí přijíti jen jeden podmět a ten musí býti určitý. Ve větě: ‘Venku prší’ je podmětem slovíčko ono! Ono venku prší. Ale naše řeč hledí vždy k tomu, aby se vyjadřovala co nejkratšeji, co nejpřesněji. Proto ponechává podmět ‘ono’ jako zbytečný, poněvadž obsažen je v přísudku ‘prší’.”
“Je skryt”, rozhodla Sylva.
“Dobře. Skryt. Ale o tom později. Muflíčku, pověz mi jinou větu.”
“Kočka žere trávu”, proslovil Muflíček.
“Ale kočka přece nežere trávu”, zachmuřil se táta.
“Žere”, řekla vážně Jiřina.
“Žere”, dotvrdila Sylva. “My ji viděly.”
“Pro boha vás prosím, kdy, kde?”
“Naproti v zahradě u paní domky”, vyprávěla Jiřina.
“Dnes odpoledne”, prohlásila Sylva.
“Paní ‘domka’ (zkráceno z ‘domácí’) měla naproti přes ulici domek se zahrádkou, několik psů a šest koček.”
“Snad jste ji viděly, kterak kousla do trávy, ale aby ji žrala—”
“Ano, žrala. Byla to Mausi. Mausi, víš, to je ta stará kočka pruhovaná, která má useknutý ocas. Žrala trávu. Kousala, žvýkala a polykala. My ji viděly. Paní domka přišla, chytila ji, chovala ji a dala jí hubičku na nos”, vykládala Sylva.
“Ano, žrala. My jsme zrovna šily na terasse pannám šaty. Kdybys viděl, táto, co jsem ušila dnes Bonifacii! Víš, šaty do společnosti. Když totiž pojede na návštěvu. Z červeného sametu, dole krajka, kolem krku krajky a do vlasů jsem jí udělala korunku z černých perel”, povídala Jiřina se zápalem.
“Ale z blízka se na to podívati nesmíš, táto”, smála se Sylva. “Víš, Muflíček dělá stehy jako prsty.”
“Je to pro večerní osvětlení”, bránila se Jiřina. A dále Sylvě vyčítala: “Ostatně vám byla moje práce dosti dobrou: přišla jste pěkně s prosíkem ke mně, abych vám půjčila šaty pro starou paní. Rozsuď sám, táto: stará paní chtěla jít na křtiny, křtili totiž toho malého mouřenínka, kteréhos nám včera přinesl. A stará paní neměla co vzít na sebe a já jí darovala ty fialové šaty, a ty jsem také sama šila, tam jí velké stehy nevadily.”
“Ale já vám za to půjčila k hostině pět trpaslíků a kočího Jana”, odplácela Sylva.
“Jana jsem nemohla posadit na kozlík, nemá cylindru, a moje Bonifacie jako slušná dáma nemůže se posadit do vozu, jehož kočí vyhlíží jako opilec”, odsekla Jiřina.
“Děti, dost”, rozhodl táta. “Vraťme se k mluvnici. Tedy ta vaše věta ‘Kočka žere trávu’, Jiřinko, kde je tu podmět?”
“Kočka.”
“Poněvadž se o ní mluví”, řekla bez vyzvání Sylva.
“A čím jest ten podmět vyjádřen, Aziku?”
“Kočkou.”
“Počkej, dítě. Ptám se totiž, co je to za slovo ‘kočka’.”
“Zvíře čtvernohé”, odpovídala sebevědomě Sylva.
“Azo, tulipáne! Máme mluvnici, ne přírodopis. Dej pozor. Vidíš mezi lidmi: ten je dělník, ten je voják, ten je úředník. Všichni jsou lidmi. Jde-li dělník do své dílny, je tam buď dohlížitelem, buď tovaryšem, buď učedníkem. Voják stojí na cvičení mezi jinými vojáky a jest tam buď prostým, buď desátníkem, buď důstojníkem. Úředník jde do kanceláře a je tam oficiálem, kontrolorem nebo dvorním radou. A zrovna tak je to i se slovy. Jsou podstatná jména, přídavná, slovesa, číslovky; jakmile, řekněme, takové podstatné jméno přijde mezi jiná slova, přijde do věty, ihned jest tam něčím. Buď podmětem, buď přísudkem, přívlastkem, určením místa, atd. A ptáme-li se, čím jest podmět vyjádřen, chceme-li věděti, čím takové slovo jest, jeli samotno, bez ohledu na větu. Náš pan domka (domácí) jest ve své kanceláři magistrátním radou. Tedy takovým podmětem. Zeptá-li se někdo:—Kdo je to ten magistrátní rada?—odpoví se mu: pan doktor Schwartz. Tedy pro nás je náš domka doktorem Schwartzem, v kanceláři, mezi jinými úředníky, je magistrátním radou.”
“Náš domka byl dneska odpoledne u nás,” vpadla Jiřina tátovi do řeči.
“A co chtěl?”
“Přišel se podívat na tvůj portrét od pana Kupky.”
“A líbil se mu?”
“Nu, říkal, že je dobrý. Ale litoval, že tě pan Kupka maloval v tvojí staré modré bluze. Že prý jsi si měl vzít frak aspoň a nějaký řetěz k hodinkám na vestu”, usmívala se Jiřina.
“A potom přišla paní domácí a také se jí obraz líbil”, pokračovala Sylva. “Na to se podívala na Rubensovu paní, na tu s tím kožichem a povídala, že je to ein leichtsinniges Frauenzimmer” (lehkomyslná žena—frivolous woman).
“A pan domácí vypravoval, že byli včera v opeře ‘Carmen’, a že hned v prvním jednání přišlo na ně spaní a že musili odejít. Tak šli prý do hospody a byli tam až přes dvanáct hodin”, sdělovala Jiřina.
“Nu, vraťme se zase k mluvnici. Máme-li tedy větu ‘Kočka žere trávu’ a víme-li, že ‘kočka’ je v té větě podmětem a ptáme-li se, čím jest podmět vyjádřen, jaká bude odpověď, Muflíčku?”
Muflíček díval se do šumícího plynového světla lampy. Místo odpovědi zívl lině a pohodlně.
“Aziku?”
“Podmět je vyjádřen podstatným jménem, poněvadž ‘kočka’ je jméno zvířete. A jména osob, věcí, zvířat, vlastností jsou jména podstatná”, odpovídala široce, jak bylo už jejím zvykem, věděla-li co, Sylva.
“Dobře. A ty Muflíčku, pověz ještě jednu větu.”
“Jsem ospalá”, zívla znovu Jiřina.
“Co je podmětem v té větě, kterou jsi řekla?”
Jiřina přemýšlela. Náhle se vzchopila: “Víš, kde asi bude ten Janův cylindr? Jistě pod pianem. Jan ho ztratil, když chtěl předehnat svým fiakrem můj rychlovlak. Vlezu tam, ale až zítra. Jsem dnes už ospalá..”
J. S. Machar.
Před lety, když ještě “černé doly” rozkládaly se až za Lísky, živil se v Podlesí v polozbořené chatrči chudý koštišťář. Byl vdovec. Žena mu před několika lety zemřela a zanechala ubožáku šest holátek, samých “nedorůstat.” Toliko nejstarší klučík chodíval s tatíkem do březin na proutí, pomáhal mu robit košťata a roznášel je s ním do kraje. Ale byly časy zlé, tuze zlé. Sedlák sám neměl do úst co podat, chodil na robotu a pole vlastní nechával ležet úhorem. Každý den vracel se chuďas koštišťář domů s košťaty bez groše a bez chleba s nejstarším klučíkem a pět hrdélek bědovalo vždy před chatou, že zase jim tatíček ničeho nepřinesl.
“Zle je, děti, zle; ale bude lépe, uvidíte, že bude,” těšíval tatík holátka a slze mu při tom kanuly tvářemi; myslíval si, proč také těch šest tvorečků mu Pán Bůh nevzal se ženou. A děti, chudinky, kůru se stromů hladem ohryzovaly.
Když nemohl to koštišťář již slyšeti, ani se na to dívati, vyšel ven do hlubokého lesa, kde byla největší houšť a kde byly břízy tlusté jako klády a vysoké jako duby na Křivoklátsku.
“Smrt si musím udělat,” bědoval usoužený muž a rozhlížel se po větvích, kde nejlépe by si ta hlava jeho odpočinula. “Nic nemá chudý na světě, a proto není ho tu zapotřebí,” povídal adal se do hlasitého pláče, protože si vzpomněl na děti.
A když tak usedavě plakal, octl se před ním z nenadání jakýs dědoušek s holí. Vlasy měl bělounké, jak když napadne první sníh.
“Naříkáš si, naříkáš?” pravil dědoušek hlasem soustrastným a usmíval se.
“Arciže naříkám milý stařečku”, řekl koštišťář.
“A proč pak si naříkáš?” zeptal se stařeček.
“Inu, šest dětí mám, sedmý jsem sám, kolikátý den nejedli jsme již a děti kůru ohryzují se stromů. Nemohu je uživit a dívat se na to také nemohu a proto jsem šel do lesa, abych se tu oběsil.”
“Proto jen? Ty blázínku! Nevíš, že duši chtěls dát ďáblovi?” usmál se zase dědoušek, sáhl pod dlouhý šerkový kabát, ze spoda duhy vytáhl dudy a podal je koštišťáři. “Na, tyhle dudy si vem, a bude-li se tobě a dětem tvým chtít jíst, zahrej na ně a uvidíš, že bude po hladu. A na oběšení po druhé nepomýšlej. Nedobře by se ti mohlo vést.”
A nedořekl ještě ani dědoušek, a jen březovím zasvištělo po něm lupení.
Za chvilku vzpamatoval se koštišťář a kdyby byl nedržel v rukou dudy, opravdové dudy, nebyl by ani uvěřil, že mluvil s jakýmsi stařečkem.
Ale dlouho se nerozmýšlel, běžel do chatrče a když zas děti uviděl, byl rád, že je živ a že se neoběsil.
“Po hladu je, děti, už!” řekl uplakaným holátkům a sotva to řekl, již zvučely dudy a z dud vyběhl klučík a vynášel jídla nejrozmanitější, pokud koštišťář hrál.
A děti jedly hltavě, co jen jim ústa stačila, protože třetí den neměly už chudinky ničeho. Když se nasytily, pomodlil se starý s dětmi za neznámého dobrodince.
Nechodil více do březin na proutí, ani nepletl koštišťata a ani je nerozvážel s nejstarším klučíkem po kraji a přál si jen, aby tak žena jeho byla nyní živa, protože málo dobrého chudinka za života zakusila.
Štěstí na světě netrvá však dlouho; ale dobře, že netrvá, sice bych byl již se svou pohádkou u konce a takhle vám ještě něco povím.
Lidé si povšimli, že nechodí již koštišťář z Podlesí na proutí a že neplete koštišťata, ledacos si povídali, a děti samy se chlubily, že jim tatík dudy z lesa přinesl a že kdykoli zadudá, kluk vyběhne z nich a rozdává jídel, co hrdlo jen ráčí.
Mnozí nepřáli koštišťáři dobrý čas a ošemetní jazykové pověděli králi, jenž nedaleko bydlel na zámku, o dudách zázračných.
Chytrák král poslal si pro milého koštišťáře, poručil, aby dudy s sebou vzal, a když přišel dudák na zámek, a král si dudy prohlédl, podával mu za ně tři sta tolarů. Chtěj nechtěj musil je ubohý dát, aby si krále nerozhněval. “Tři sta tolarů mi do smrti dostačí, král dobře si mne bude pamatovat a někdy to může dětem posloužit,” myslil si koštišťář a hleděl se potěšiti. Ale přepočítal se.
Stříbrňáků ubývalo dnem; co měli v chatrči dudy, zvykli si na dobré časy, a tolárky se brzo rozkutálely.
Za nějaký čas usadila se u nich zase stará bída a děti, chudáci, plakaly, že tatík prodal dudy králi. A zase, ubožátka, hryzly kůru se stromů.
“Hlupec jsem byl, že jinam jsme neodešli, kde by se byl král o nás nedověděl,” naříkal si koštišťář a šel do zámku ku králi; ale ani nepustili ho tam, před vrata vystrčili otrhance.
Ze zámku pustil se rovnou cestou opět do lesa, kde byla největší houšť a kde byly břízy tlusté jako klády a vysoké jako duby na Křivoklátsku.
Dědeček již tam čekal, seděl na mechu a usmíval se.
“Tys tu zas?” podivil se staroušek. “Vždyť jsem to věděl, že nebudeš dudy dlouho mít. Kams je dal?”
“Poslal si pro mne král, milý dědoušku, a já chtěj nechtěj musil mu je nechati. Dal mi za ně tři sta tolarů; ale víš, že stříbrňáky jsou kulovaté a že se brzo rozkutálejí. U nás je zase zle, jako onehdy, když jsem se šel oběsit. Děti opět ohryzují kůru se stromů a já, abych to neviděl a neslyšel, odešel jsem do lesa.”
“A dobře jsi přišel. Jiné dudy ti dám, tyhle,” povídal dědeček, a opravdu vytáhl ze spoda šerkového kabátu nové dudy, na vlas těm prvním podobné. “Zas na ně hrej a uvidíš, že se ti opět dobře povede. Ale chytrák musíš být, chytřejší než ten král lakomec. Po třetí bych ti už nepomohl.”
A nedopověděl ještě ani stařeček a již březovím zašustilo po něm jen lupení.
Koštišťář prohlédl si dudy a poděkoval ihned Pánu Bohu, že ho z nouze vytrhl.
A sotva že k chaloupce došel, zase začal na dudy hrát, a šest dětí beželo mu naproti úprkem, že tatík má zase dudy a že už nebudou muset trpět hlad a hlady kůru se stromů ohryzovat.
Opět vyběhl klučík ze zázračných dud, neroznášel však, co jen hrdlo ráčilo, ale bičíkem řeménkovým šlehal do dětí, že se všecky rozutekly chudinky, kam jen kdo mohl. Tatík hodil rozmrzen dudami do mechu a zlobil se, že stařeček si ještě z něho v chudobě udělal smích. Sedl si na práh před chatrč a přemýšlel, co počíti. A když tak přemýšlel, napadlo ho, co řekl mu dědeček, aby byl chytřejší než ten král lakomec, vstal, vzal kabát, zdvihl dudy, uschoval je opatrně pod kabát a šel ku králi do zámku.
Dětem řekl, že se brzo vrátí a že jim přinese jíst, co budou chtít.
V zámku se zrovna chystali k veliké hostině. Král rozeslal na všecky strany posly s listy zvacími a služebnictvo nevědělo, čeho se dříve chopit. Dokořán byly otevřeny komnaty královské, čistili je a upravovali v hodovní síň.
Nikdo si ve spěchu ani nevšiml chudého muže. A koštišťář neotálel, vekradl se nepozorovaně až do nejposlednějších pokojů, jež obýval sám král a kde visely dudy na pozlaceném hřebíku dveří.
Ani vidu nebylo tu po nikom, král na jeleny vyjel do lesů a dvořenínové s komorníky s ním.
Hbitě vyňal koštišťář dudy, jež měl schované pod kabátem, opatrně se rozhlédl, zdali ho někdo nevidí a tyhle za ony prodané pověsil na hřebík pozlacený a zase tak nepozorovaně vyplížil se ze zámku.
Třetí den bylo již plno panstva v sídle královském a ještě síla nových a nových hostí přijíždělo do dvora, že místa nebylo ani pro povozy.
S vlídnou tváří uvítal všecky hostitel a když zasedli za stoly, na nichž stříbrem a zlatem leskly se talíře, pro dudy zašel král do komnaty své—nepověděl o nich ještě velmožům—a když vrátil se a zadudal, klučík vyběhl z nich, ale neroznášel jídla drahá, nejvzácnější, co hrdlo jen ráčí, jen kmital se po stole a do tváří a přes ruce šlehal velmože, že rozutíkali se všichni z hodovní síně do dvora a kočím poroučeli zapřáhat, že okamžitě odjedou. A opravdu tryskem odjížděly kočáry ze dvora králova a páni v nich spílali vladaři, že podvedl je a vydal posměchu všeobecnému a zařekli se, že nebudou ho mít déle za krále.
Král mrštil dudami o mramorovou dlažbu, že na stero kusů se rozletěly; ale nejhůře vedlo se při tom dvořenínům.
Také pro koštišťáře poslal; ale poslové vraceli se jeden za druhým s nepořízenou, že stopy není prý po něm v Podlesí, a sami za to propadli pokutě, že nepřivedli chudáka.
Ale panstvo opravdu od té doby krále neposlouchalo, jiného si zvolili a lakomce ze zámku vyhnali.
Koštišťáři dobře se vedlo však i s dětmi. Odstěhoval se odtud hluboko do lesů a nezakusil již ani po celý život, čemu lidé nouze říkají.
O divotvorných dudách od těch dob nikdo neslyšel, já také ne, a proto nemohu vám více povědět. Bezpochyby že zůstaly v rodu koštišťářově.
Václav Beneš Třebízský.